Je jasné, že je cestování velký byznys. Jsou dokonce oblasti a celé státy, pro které turistika představuje nepostradatelný zdroj obživy a významný sektor ekonomiky. Ale o tom se teď bavit nehodlám. Mně teď jde o peníze jako o peníze. A o nakládání s těmito během cest.
Když jsem začínal cestovat, nebyl jsem na tom pochopitelně nijak slavně. Rakouské šilinky, tedy měna jedné z mála zemí, do nichž jsem si vzhledem k jejich blízkosti troufal, stály kolem tří korun, a když mi náš stát poprvé dovolil vyměnit si jich šest stovek, přišlo to na nehorázné peníze. Ale byl to současně neskutečný pocit, držet v rukou poprvé opravdovou legálně získanou konvertibilní měnu. Bylo to skoro tak skvělé, jako když se mi krátce před sametovou revolucí podařilo nelegálně vyšmelit sto amerických dolarů za měsíční výdělek z brigády v hotelu. Což už dnes sotva někdo zná, sotva zažije takový pocit vnitřního blaha.
A toho počítání, když jsem byl poprvé krátce ve Švýcarsku a Lichtenštejnsku! Abych nakoupil jen to opravdu nutné a hlavně aby mi zbyly bankovky a ne mince, protože bankovky se u nás daly vyměnit, kdežto mince ne. A každý frank znamenal ohromné peníze.
A později to napětí, když jsem si na kamarádovu radu pořídil do USA cestovní šeky, abych byl ve větším bezpečí! Pořídil jsem si je, jenže eurové. A pak trnul, zda mi je v Americe vůbec proplatí. Protože euro tehdy teprve vznikalo, neexistovalo ještě jako opravdová, ale pouze jako virtuální měna, a tu prý v Americe často neznali a neakceptovali. Ale nakonec jsem měl kdesi v jakési malé směnárně v New Yorku štěstí.
A což teprve když jsem poprvé dostal do ruky balík jihoafrických randů, měny nemající příliš velké nominály. Jak jenom jsem v první chvíli trnul, zda jde u toho tlustého svazku bankovek o pravá platidla nebo mi někdo podstrčil hromadu něčeho neplatného! Ale platily. A měly pětkrát větší cenu než dnes.
A podobných zážitků s penězi bylo! To už sotva zažije někdo zvyklý pípnout kartou u pokladny.